Tá červenovlasá pt 3.

8. října 2012 v 20:35 | Cruella De Vil |  Píšem
Vonku bola šedá hmla a slabo snežilo. Jej červené vlasy boli vločkami bieleho snehu doslova posypané,
ako koláč cukrom. Avšak ona si to ani nevšimla, pretože bola zamyslená do svojich myšlienok.
Stále myslela na ten divný sen, čo sa jej sníval. Pripadalo jej to tak realisticky. Akoby to boli jej spomienky
na minulosť, ale pamätá si na nich len matne.
Akoby toho divného pána, ktorý ju zaviedol k nej domov, poznala už celé roky. Akoby bola na jeho hlboký
hlas zvyknutá už celé roky. Pripadalo jej to divné, no nedesilo ju to, skôr ju to vzrušovalo.
Na zastávku autobusu dorazila zároveň s autobusom.

Keď vstúpila čiernou čižmou na špinavé schody autobusu, nestačila sa diviť- vpredu sedel pán ako ten, ktorého
videla v sne, len nemal také smutné oči. Práve naopak- hoci nič nehovoril, sršala z neho energia.
Keďže jediné voľné miesto bolo pri ňom, ticho sa spýtal: ,,Sadnite si pri mňa, slečna!"
Bez slova si sadla pri pána. On sa naďalej usmieval.
,,Ste mi povedomá!" povedal potichu.
Toľká náhoda! Určite mu nie je povedomá viac, ako on jej.
,,Verte- neverte, no aj vy mne!"
Pán si premeriaval rudočervené vlasy od snehu. Hoci nemal veľa zubov, usmieval sa.
Vždy vnímala starých ľudí ako niečo, čo sa nikdy neusmieva, niečo vážne a smutné, no keď si pozorne obzrela
toho pána musela uznať, že má na ňu upokojujúci účinok- možno pre to, lebo sa stále usmieval.
,,Tvoje červené vlasy som niekde videl. Za mlada som poznal jedno dievča, ktoré bolo presne ako ty. Hoci
mi toto nebudeš asi veriť, museli sme hádzať z okna taniere, pretože moja manželka ich nechcela, a my sme
ich kúpili na narodeniny. Ale už si presne nepamätám, kto bolo to dievča!"
Pán zosmutnel. Nevedela, čo má povedať. Už dlho nebola taká zmätená. Mala mu prezradiť svoj sen?
Považoval by ju za blázna!
,,Ja, ja som vás videla raz v potravinách!" zaklamala.
Pán sa výsmešne zasmial.
,,V potravinách? Ja som v meste nebol hádam 5 rokov! Zomrela mi manželka, takže mi jesť a piť nosili len deti.
Dnes som sa rozhodol, že pozriem, ako to v meste vyzerá. Možno aj posledný krát, pretože už nemám toľko
síl, aby som cestoval. No dnes som sa premohol, pretože to je nádherné mesto!"
,,Dedo, ako vy môžete byť slabý? Veď z vás doslova srší energia!" usmiala sa.
Pán nič nepovedal. Pomaly sa odšuchtal pri dvere a vystúpil.

Celú cestu bola ešte zmätenejšia ako keď kráčala na zastávku. Len dúfala, že teraz ľudia neotvoria okná,
a nezačnú vyhadzovať z okien taniere, ako to videla v sne.
Šedý chodník zasnežený od jemného snehu jej vŕzgal pod nohami. Bola taká zahĺbená, že našla
na zemi rozbitý pohár. Aká náhoda...

Cruella
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 galaxy galaxy | Web | 13. října 2012 v 22:11 | Reagovat

"Verím ja na náhody? Áno, len náhoda."

Ačkoli jsem nečetla první díly, zní to nanejvýš zajímavě, nově...

Myslela jsem si, že taky společnost nepotřebuju, ale není společnost jako společnost. Já hledám nové a jsem ráda, když najdu napoprvé víc, než zjistili jiní za víc jak rok..:)

Mimochodem, 11? To je hodně dobré, fakt že dobréB)

2 Vendy Vendy | E-mail | Web | 14. října 2012 v 21:27 | Reagovat

To byla zvláštní povídka. Trochu jako duchařská. Ale líbila se mi. Vzpomněla jsem si na jeden díl ze seriálu věřte-nevěřte. Máš pěkný výběr slov, dobrý styl.

3 Vendy Vendy | E-mail | Web | 14. října 2012 v 21:28 | Reagovat

P.S. a na jedenáct let to je povídka skvělá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama